凡夫因為有了快樂的感受之後,就會本能地繼續去追求快樂。所謂的感受本身是中性的,也就是無記。但凡夫因為感受到福報所生的快樂,就會去追求或延續這種樂受。這種出於本能去追求快樂的衝動就是「愛」。

    但從另一個角度來看,如果一個人只是客觀看待感受本身,在感受或體驗到福報所帶來的樂受之後不會有接續追求的衝動,這時便是聖者的境界,特別是指斷盡一切煩惱的漏盡聖者的涅槃。

    所以,佛陀在本經中說:「聖者,只會被第一支毒箭射中,而不會再緊接著被第二支毒箭射中。」

    佛陀的意思是指一位斷盡一切煩惱的漏盡聖者,當他遇到打擊、傷害、誹謗、挫折…..等不善果報成熟的時候,他的身體雖跟一般人一樣會有苦的感受,但他並不會像一個凡夫一樣,心裡再接續產生煩惱。他絕對不會像凡夫一般除了身體的苦,再另外相乘心中的煩惱之苦,他不會苦上加苦去自尋煩惱,所以他不會被第二支毒箭所射中。

    而相對於樂受也是一樣的道理,對於一位斷盡煩惱的漏盡聖者來說,當他體驗到善果報成熟所生的歡樂時,他跟一般人一樣都會有快樂的感受,但是他對於這些快樂不會再有貪欲、愛欲、執著、抓取等衝動,所以對阿羅漢聖者而言,快樂就只是快樂而已,緣生緣滅,不過爾爾,他絕不會再生出去追求或延續快樂的貪愛與衝動。

    本經與巴利《相應部》第36經的內容完全相同,佛陀在本經說明聖人與凡夫之間的差異在哪裡。佛陀在本經中以毒箭為比喻,告訴我們聖人既已身中第一枝毒箭,卻不會再被第二枝毒箭所毒害。此時此刻,只有一種感受,就是所謂的身受,不會再產生心裡的苦受或煩惱。質言之,就是「身受心不受」。本篇是非常難能可貴的經文,將聖人的特質細膩的刻畫出來,並清楚的與凡夫做出區別,值得一讀再讀。

選譯自《雜阿含經》第四百七十卷

喬正一白話譯於八關齋戒日

    我是這樣聽說的:

    有一次佛陀駐錫在王舍城迦蘭陀竹園。當時正對比丘們說法。

    佛陀說:「愚癡的凡夫,若遭遇順、逆或不順不逆境時會隨境產生苦、樂、或不苦不樂等感受。而多聞聖賢的佛弟子,若遭遇順、逆或不順不逆境也同樣會隨境產生苦、樂、或不苦不樂等感受。

    但是比丘們,你們認為凡夫和聖人之間有什麼差別?」

    比丘們回答:「世尊是法根、是法眼、是法源,懇請世尊能為我們解說,我們聽後定當依法信受奉行。」

    佛陀說:「你們要仔細地諦聽,好好地思惟,我現在就為你們解說。

    比丘們,愚癡、未曾聽聞佛法的凡夫,當接觸到痛苦、難過、不快樂的感受時,通常會誇大痛苦,甚至因無法承受而喪失性命,或者終日憂愁煩惱,不斷怨天尤人,或者啼哭哀嚎,呼天搶地,或者產生憂鬱,又或者因而精神失常……。之所以如此,是因為凡夫接觸到痛苦逆境時,除了身體的痛苦外,心理同時也產生了苦惱,就好比有人身中兩支毒箭,無法負荷雙重的苦痛。

    愚癡、未曾聽聞佛法的凡夫就是如此,他們同時產生了雙重的痛苦,除了身體的痛苦外,心理也飽受痛苦的壓力及摧殘,實在是苦不堪言。

    而是什麼緣故使得身心苦苦交逼?因為愚癡、未曾聽聞佛法的凡夫不能明白當面對各種五欲產生樂受觸時,生起五欲樂受,因五欲樂受的緣故,便為貪愛的枷鎖桎梏;若生苦受觸,則生瞋恚,因生瞋恚之故,便被瞋恚的枷鎖桎梏。對於這二種苦樂的覺受,它們的生起、消滅、染著、其後患、應生厭離等,都不能如實明白,又因不能如實明白的緣故,便生不苦不樂受,被愚癡枷鎖桎梏。因此身心被樂受所繫縛而始終無法解脫,或被苦受所繫縛而始終無法解脫,或被不苦不樂受所繫縛而始終無法解脫。

    這裡所謂的繫縛是什麼意思呢?就是指被貪、恚、癡綑綁住,被生、老、病、死、憂、悲、惱苦綑綁住。

    而多聞聖弟子若接觸到痛苦、難過、不快樂的感受時,縱然是被大苦所逼迫,甚至可能會要了他的性命,他也不會心生憂悲苦惱,怨天尤人,或啼哭號呼,或呼天搶地,甚至心亂發狂。

    因為從那一刻起,他只有一種感受,就是身體的覺受,卻不會有任何心理的煩惱。就好比有人已身中第一枝毒箭,卻不會再被第二枝毒箭所毒害。此時此刻,只有一種感受,就是所謂的身受,不會再產生心裡的苦受。

    多聞聖賢弟子就算是面對樂受觸,也不會染著於欲樂。因不染著於欲樂之故,對於樂受也不再被貪愛的枷鎖所桎梏;同樣面對苦觸受也不會心生瞋恚,因不生瞋恚之故,不再被瞋恚的枷鎖所桎梏。對於貪、瞋這二種枷鎖,它們的生起、消滅、染著、後患、應生厭離等,都能如實知曉,因能如實知曉的緣故,便不被不苦不樂受的愚癡枷鎖所桎梏。於是身心不再被樂受所繫縛而獲解脫,或不再被苦受所繫縛而獲解脫,或不再被不苦不樂受所繫縛而獲解脫。

    這邊所謂不被繫縛而獲解脫是什麼意思?就是指不被貪、恚、癡綑綁住,不被生、老、病、死、憂、悲、惱、苦綑綁住。」

    這時世尊便誦出一段偈語:「

多聞於苦樂  非不受覺知

彼於凡夫人  其實大有聞

樂受不放逸  苦觸不增憂

苦樂二俱捨  不順亦不違

比丘勤方便  正智不傾動

於此一切受  黠慧能了知

了知諸受故  現法盡諸漏

  身死不墮數  永處般涅槃」

    佛陀說完後,比丘們都心法喜,並努力奉行。

四七○)如是我聞。一時。佛住王舍城迦蘭陀

竹園。爾時。世尊告諸比丘。愚癡無聞凡夫

生苦樂受.不苦不樂受。多聞聖弟子亦生

苦樂受.不苦不樂受。諸比丘。凡夫.聖人有

何差別。諸比丘白佛。世尊是法根.法眼.法

依。善哉。世尊。唯願廣說。諸比丘聞已。當受

奉行。

佛告諸比丘。諦聽。善思。當為汝說。諸比

丘。愚癡無聞凡夫身觸生諸受。增諸苦

痛。乃至奪命。愁憂稱怨。啼哭號呼。心生

狂亂。當於爾時。增長二受。若身受.若心受

譬如士夫身被雙毒箭。極生苦痛。愚癡無

聞凡夫亦復如是。增長二受。身受.心受。

極生苦痛。所以者何。以彼愚癡無聞凡夫

不了知故。於諸五欲生樂受觸。受五

欲樂。受五欲樂故。為貪使所使。苦受觸故。

則生瞋恚。生瞋恚故。為恚使所使。於此二

受。若集.若滅.若味.若患.若離不如實知。

不如實知故。生不苦不樂受。為癡使所使。

為樂受所繫終不離。苦受所繫終不離。不

苦不樂受所繫終不離。云何繫。謂為貪.恚.癡

所繫。為生.老.病.死.憂.悲.惱苦所繫。多聞聖弟

子身觸生苦受。大苦逼迫。乃至奪命。不起

憂悲稱怨.啼哭號呼.心亂發狂。當於爾時。

唯生一受。所謂身受。不生心受。譬如士夫

被一毒箭。不被第二毒箭。當於爾時。唯生

一受。所謂身受。不生心受。為樂受觸。不

染欲樂。不染欲樂故。於彼樂受。貪使不

使。於苦觸受不生瞋恚。不生瞋恚故。恚

使不使。於彼二使。集.滅.昧.患.離如實知。

如實知故。不苦不樂受癡使不使。於彼樂受

解脫不繫。苦受.不苦不樂受解脫不繫。於何

不繫。謂貪.恚.癡不繫。生.老.病.死.憂.悲.惱苦不

繫。爾時。世尊即說偈言

 多聞於苦樂  非不受覺知

 彼於凡夫人  其實大有聞

 樂受不放逸  苦觸不增憂

 苦樂二俱捨  不順亦不違

 比丘勤方便  正智不傾動

 於此一切受  黠慧能了知

 了知諸受故  現法盡諸漏

 身死不墮數  永處般涅槃

佛說此經已。諸比丘聞佛所說。歡喜奉行

SN.36.6/(6) Sallasuttaṃ
   254. “Assutavā, bhikkhave, puthujjano sukhampi vedanaṃ vedayati, dukkhampi vedanaṃ vedayati, adukkhamasukhampi vedanaṃ vedayati. Sutavā, bhikkhave, ariyasāvako sukhampi vedanaṃ vedayati dukkhampi vedanaṃ vedayati, adukkhamasukhampi vedanaṃ vedayati. Tatra, bhikkhave, ko viseso ko adhippayāso kiṃ nānākaraṇaṃ sutavato ariyasāvakassa assutavatā puthujjanenā”ti? Bhagavaṃmūlakā no, bhante, dhammā …pe… assutavā. Bhikkhave, puthujjano dukkhāya vedanāya phuṭṭho samāno socati kilamati paridevati urattāḷiṃ kandati sammohaṃ āpajjati. So dve vedanā vedayati– kāyikañca, cetasikañca. Seyyathāpi, bhikkhave, purisaṃ sallena vijjheyya. Tamenaṃ dutiyena sallena anuvedhaṃ vijjheyya. Evañhi so, bhikkhave, puriso dvisallena vedanaṃ vedayati. Evameva kho, bhikkhave, assutavā puthujjano dukkhāya vedanāya phuṭṭho samāno socati kilamati paridevati urattāḷiṃ kandati sammohaṃ āpajjati. So dve vedanā vedayati– kāyikañca, cetasikañca. Tassāyeva kho pana dukkhāya vedanāya phuṭṭho samāno paṭighavā hoti. Tamenaṃ dukkhāya vedanāya paṭighavantaṃ, yo dukkhāya vedanāya paṭighānusayo, so anuseti. So dukkhāya vedanāya phuṭṭho samāno kāmasukhaṃ abhinandati. Taṃ kissa hetu? Na hi so, bhikkhave, pajānāti assutavā puthujjano aññatra kāmasukhā dukkhāya vedanāya nissaraṇaṃ, tassa kāmasukhañca abhinandato, yo sukhāya vedanāya rāgānusayo, so anuseti. So tāsaṃ vedanānaṃ samudayañca atthaṅgamañca assādañca ādīnavañca nissaraṇañca yathābhūtaṃ nappajānāti. Tassa tāsaṃ vedanānaṃ samudayañca atthaṅgamañca assādañca ādīnavañca nissaraṇañca yathābhūtaṃ appajānato, yo adukkhamasukhāya vedanāya avijjānusayo, so anuseti. So sukhañce vedanaṃ vedayati, saññutto naṃ vedayati. Dukkhañce vedanaṃ vedayati, saññutto naṃ vedayati. Adukkhamasukhañce vedanaṃ vedayati, saññutto naṃ vedayati. Ayaṃ vuccati, bhikkhave, ‘assutavā puthujjano saññutto jātiyā jarāya maraṇena sokehi paridevehi dukkhehi domanassehi upāyāsehi, saññutto dukkhasmā’ti vadāmi.
   “Sutavā ca kho, bhikkhave, ariyasāvako dukkhāya vedanāya phuṭṭho samāno na socati, na kilamati, na paridevati, na urattāḷiṃ kandati, na sammohaṃ āpajjati. So ekaṃ vedanaṃ vedayati– kāyikaṃ, na cetasikaṃ.
   “Seyyathāpi bhikkhave, purisaṃ sallena vijjheyya. Tamenaṃ dutiyena sallena anuvedhaṃ na vijjheyya. Evañhi so, bhikkhave, puriso ekasallena vedanaṃ vedayati. Evameva kho, bhikkhave, sutavā ariyasāvako dukkhāya vedanāya phuṭṭho samāno na socati, na kilamati, na paridevati, na urattāḷiṃ kandati, na sammohaṃ āpajjati. So ekaṃ vedanaṃ vedayati– kāyikaṃ, na cetasikaṃ. Tassāyeva kho pana dukkhāya vedanāya phuṭṭho samāno paṭighavā na hoti. Tamenaṃ dukkhāya vedanāya appaṭighavantaṃ, yo dukkhāya vedanāya paṭighānusayo, so nānuseti. So dukkhāya vedanāya phuṭṭho samāno kāmasukhaṃ nābhinandati. Taṃ kissa hetu? Pajānāti hi so, bhikkhave, sutavā ariyasāvako aññatra kāmasukhā dukkhāya vedanāya nissaraṇaṃ. Tassa kāmasukhaṃ nābhinandato yo sukhāya vedanāya rāgānusayo, so nānuseti. So tāsaṃ vedanānaṃ samudayañca atthaṅgamañca assādañca ādīnavaṃ ca nissaraṇañca yathābhūtaṃ pajānāti. Tassa tāsaṃ vedanānaṃ samudayañca atthaṅgamañca assādañca ādīnavañca nissaraṇañca yathābhūtaṃ pajānato, yo adukkhamasukhāya vedanāya avijjānusayo, so nānuseti. So sukhañce vedanaṃ vedayati, visaññutto naṃ vedayati. Dukkhañce vedanaṃ vedayati visaññutto naṃ vedayati. Adukkhamasukhañce vedanaṃ vedayati, visaññutto naṃ vedayati. Ayaṃ vuccati, bhikkhave, ‘sutavā ariyasāvako visaññutto jātiyā jarāya maraṇena sokehi paridevehi dukkhehi domanassehi upāyāsehi visaññutto dukkhasmā’ti vadāmi. Ayaṃ kho, bhikkhave, viseso, ayaṃ adhippayāso, idaṃ nānākaraṇaṃ sutavato ariyasāvakassa assutavatā puthujjanenā”ti.
   “Na vedanaṃ vedayati sapañño, sukhampi dukkhampi bahussutopi.
   Ayañca dhīrassa puthujjanena, mahā viseso kusalassa hoti.
   “Saṅkhātadhammassa bahussutassa, vipassato lokamimaṃ parañca.
   Iṭṭhassa dhammā na mathenti cittaṃ, aniṭṭhato no paṭighātameti.
   “Tassānurodhā athavā virodhā, vidhūpitā atthagatā na santi.
   Padañca ñatvā virajaṃ asokaṃ, sammā pajānāti bhavassa pāragū”ti. Chaṭṭhaṃ.